#4 Móda – óda na vědomí sebe
Moje mamka byla fajn ženská. Celý život řešila svoje tělo, resp. jeho objem – objemnost. Jako malá jsem se ztrácela v tom, jakou zrovna drží dietu. Jen jsem viděla, s jakou radostí se vrhala do nově objevené diety, která fungovala její kamarádce. Bavilo jí počítat kalorie, bavilo jí vařit si dietní jídla. Já byla ráda, že jí to baví. S postupem času jsem ale začala pozorovat, že s každou novu dietou to nadšení již nebylo tak veliké. Že to již dělala, protože by asi měla, protože nebyla spokojená s tím, jak vypadá. Diety držela téměř až do konce svého života. Ale byl to pro ni začarovaný kruh s jo-jo efektem. 5 kilo zhubla-7 kilo nabrala, a tak celý život. Nikdy nepřijala svoje tělo a tím pádem nikdy nepřijala sama sebe takovou, jaká byla. Ano, byla objemnější, ale tak hezky – pravidelně. Ale hlavně – uměla se hezky a vkusně obléknout.
Tenkrát mi nedocházelo, že svoje tělo plní jídlem proto, že ho neumí plnit láskou k sobě a pochopením pro druhé. Došlo mi to, až s odstupem času, když jsem přemýšlela proč toto a proč tamto a co ještě udělat, jak pomoci, aby to měla jinak. Nevymyslíte to za druhé.
Pro nás je v tuto chvíli důležité, že i tělo, které nemá proporce modelky Twiggy můžeme krásně a vkusně oblékat. Jen se toho nebát a dovolit si to. Dovolit si jít svojí vlastní cestou, která je osobitá, které rozumím a která mě osvobozuje od věty mého mládí „Co tomu řeknou lidi.“ Ta věta mě vnitřně moc omezovala, ale jako poslušná holčička, jsem si vždy představila, co tomu řeknou lidi, když já... budu mít tenhle kabát, když dostanu trojku z matiky... Vždy mě napadalo ohromně moc věcí-takže jsem v sobě měla zmatek. A žít ve vnitřním zmatku se moc dlouho nedá. Proto jsme s mamkou často bojovaly. A každá měla pravdu. Ona tu svojí podle daných společenských vzorců a já chtěla mít vnitřní svobodu. Každá jsme hájila to svoje.
Když se podívám do dalších souvislostí svého života, tak se musím usmívat. Ta věta mi moc dlouho překážela. A tak mi přišlo do cesty krasobruslení. Výsledek závodníka a následně i schopností trenéra je založen na tom, co tomu řeknou lidi – v tomto případě rozhodčí. Tak a mám to, poraď si.
Krasobruslení miluju, a tak si pracuji i s větou. „Co tomu řeknou rozhodčí“. Jak? To je na celou knihu. A já to teď dám do souvislosti s naším oblékáním.
Vše dělám tak nějak intuitivně, tak trochu po svém. Nejde mi vymyslet klasické krasobruslařské šaty s kamínky, prostřihy zdobenými krajkou. Napadají mě geometrické, barevně laděné tvary ozdobené řetízky, šňůrkami, vytvářím jakoby nedokonalé sukně, které v konečné fázi vypadají hezky a jejich nedokonalost je vlastně jejich předností. Tvořím svůj styl, který se ne každému líbí. Ale jako trenérka si umím své nápady zdůvodnit, protože šaty vidím v dalších souvislostech – typ postavy, povahy, schopnosti, dovednosti závodníka, závodnice, hudba. Je to orchestr, který by měl ladit. Jsem dost pyšná na to, že jeden můj dávný závodník bruslil jako první v džínách a roztrhaném tričku. Všichni si ukazovali prstem, ale on to dal a ukázal směr.
Odvaha být sama sebou je hodně těžká výzva. Ale vydat se touto cestou, stojí za to. Můžete začít trénovat každé ráno-při vybírání si oblečení. Myslete na to, aby Vám v tom bylo dobře, protože pak k vybrtanému outfitu můžete přidat úsměv a pak si už umím představit, co tomu řeknou lidi.